Jednou z věcí, o kterých lidstvo snilo v podstatě od počátku své existence, jsou cesty mezi hvězdami. Již nejstarší dochované báje a příběhy nám o tom podávají svědectví. Cesty ke hvězdám pro lidstvo představují jakousi ultimátní metu, prozatím nedosažitelný cíl, ke kterému se neustále upínáme. Kdo z nás koneckonců netoužil se alespoň jednou podívat k jiným planetám?
V době, kdy začala vědecko-technologická revoluce, se zdálo, že je tento cíl nadosah. Nové objevy a vynálezy přicházely v podstatě každý den, a věřilo se, že není nic, co bychom nedokázali překonat, žádná meta, které bychom nedokázali dosáhnout. Ani hvězdy nebyly mimo náš dosah. Ovšem v tomto ohledu se naše naděje ukázaly jako poněkud liché.
Jistě, je pravdou, že jsme toho o vesmíru zjistili mnohem více, než jsme kdy považovali za možné. Ovšem čím více toho víme, tím se cesta byť i k nejbližším hvězdám stává obtížnější. A za současného stavu je bez nadsázky nemožná, a to hned z několika důvodů.
Tím prvním je prostě a jednoduše vzdálenost. Naše nejbližší sousední hvězda. Alfa Centauri, je od nás vzdálena čtyři světelné roky. To znamená, že potenciální cestovatel by musel letět rychlostí světla právě tuto dobu, aby jí dosáhl. A pokud by poslal zprávu, trvalo by další čtyři roky, než bychom ji obdrželi.
Faktem však je, že prozatím nemáme žádný pohon, který by se byl schopen byť jen přiblížit této mezní rychlosti a zároveň pohánět raketu se vším potřebným, byť by šlo o nepilotovaný let. Při současné technologii by tedy cesta netrvala čtyři roky, nýbrž několik stovek let, a to je dnes zkrátka nemožné.
Dále je potřeba také uvážit dilataci času při takto vysokých rychlostech – zkrátka, i kdybychom dokázali takový pohon vyvinout, je nepravděpodobné, že by mohl sloužit pro lidské cestování. Ovšem kdo ví. Třeba v budoucnu najdeme nějaký nový způsob, který tyto cesty umožní.
