Když se člověku ‚podepsala‘ příroda na chrupu, má to dotyčný těžké. Protože zatímco se dejme tomu pihy, mateřská znaménka, některé jizvy a podobně vesměs tolerují, a jiné nedostatky, jako dejme tomu odstávající uši, lze skrýt pod dlouhými vlasy, křivě rostlé zuby se neutají. Jistě, osudem takto stižený člověk se může snažit mlčet, může si v rámci možností zakrývat ústa nebo se při hovoru odvracet, ale to vypadá neslušně a realita se nakonec stejně provalí. A kdo by se chtěl třeba líbat s klukem, kterému roste každý zub jiným směrem, nebo s děvčetem, jež má mezi svými zuby učiněný průvan?
Lidé s nedokonalým chrupem prostě často trpí. Někdy co se týká společenského života, někdy zároveň i zdravotně. A pokud mají rozum oni nebo ti, kdo za ně nesou zákonnou odpovědnost, je jenom otázkou času, než tito skončí u . Tedy u odborníků, kteří proti podobným rozmarům přírody více než úspěšně bojují. A mohou takovému pacientovi vskutku hodně prospět.
Pokud se na ně člověk s nedokonalým chrupem obrátí, jsou schopni přivést vše k dokonalosti nebo alespoň dosáhnout maxima, jehož se v tom kterém případě dosáhnout dá.
Začne to vstupní konzultací, kdy se doktor s pacientem dohodnou na tom, co je největší problém a jak by ho bylo možné řešit, následuje klinické vyšetření, zhotovení otisků chrupu a rentgenování a fotografování chrupu a obličeje, a když je dokumentace v kupě, může se sestavit plán léčby a vrhnout se na to.
Někdy se zuby srovnají, někdy posunou, někdy musí dojít i na trhání a implantáty, někdy se na člověku ‚vyřádí‘ i čelistní chirurgové. A následně je třeba smířit se s ortodontickou léčbou, jež se běžně protáhne řádově na nějaké dva roky.
Což se sice poněkud vleče, ale výsledek každopádně stojí za to. Pak už se totiž člověk nemusí bát otevřít ve společnosti ústa a může se klidně smát na celé kolo. Aniž by lidé kolem něj odvraceli zrak nebo dokonce zděšeně prchali.